Tatarka, Tatarova hrušeň

[jiho]

Povedlo se mi najít původní popis a botanickou charakteristiku, tak ji sem dávám:

Botanická charakteristika křížence Sorbopyrus C. K. Schneider – polverie, hruškojeřáb
Z botanického hlediska patří hruškojeřáb (rod Sorbopyrus C. K. Schneider.) do řádu růžokvěté (Rosales), čeledi jabloňovité (Malaceae SMALL.) (KOVANDA, 1992).
Hruškojeřáb je strom, většinou 6 – 15 m vysoký s intermediárními znaky, letorosty červenohnědé, hnědošedé až šedé; čepel 6 – 10 cm dlouhá, eliptická až široce eliptická, na bázi zaokrouhlená až tupá, na vrcholu zašpičatělá, špičatá i tupá, hrubě a nepravidelně pilovitá, na spodní straně řídce plstnatá, řapík 3 – 5 cm dlouhý, řídce plstnatý; květ 2 – 2,5 cm široký, korunní plátky bílé, prašníky světle červené; malvice 2 – 3 cm dlouhá, čihovitá, zpravidla 4pouzdrá, žlutě oranžová s výrazným červeným líčkem, dužnina oranžově žlutá až naoranžovělá, medově sladká, později moučnatá; stopka 2 – 4,5 cm dlouhá, semena většinou neklíčivá. Známá jen z kultury, objevil ji r. 1599 Bauhin v zahradě v horním Alsasku. Kultivar ´Tatarova´(cv. ´Bulbiformis´) je semenáč více se přiklánějící k hrušni, s malvicí větší, zploštěle kulovitou, sladkou a šťavnatou; semena jsou rovněž většinou neklíčivá (DOSTÁLEK, 1992)
Ovocnické rozhledy, 1914, roč. 5, č. 2 a 3, s. 17-19

TATAROVA HRUŠKA
Jan Říha. (S přílohou a vyobr.)

V prvním čísle časopisu „Českých zahradníků" roč. 1887. uveřejnil ředitel bývalé botanické zahrady na Smíchově pan M. Tatar popis a vyobrazení nahodilého semenáče hrušky „šípkové" pod jménem Pyrus Bollwylleriana De E. var. bulbiformis, kdež napsal:
„Hruška šípková jest — jak známo — odrůda „oškeruše" (oskeruše) (Sorbus domestica L.) vzniklá skřížením s některou hruškou a objevena byla botanikem Janem Bauhinem v Elsasku u dolnorýnského města Bollville (Bollveiler) a nazval ji Pyrus Bollvylleriana, Linné však změnil jméno to v Pyrus Pollveria. Kladu úmyslně „oškeruši" napřed, jelikož rázovité známky oškeruše u této odrůdy převládají tak, že někteří pomologové — a nikoliv neprávem — této odrůdě ráz pravé hrušky odpírají. Také nebylo nikdy slyšet, že by semenáč hrušky šípkové kdy ovoce nesl.
Roku 1858 odchován byl v c. k. botanické zahradě pražské semenáč hrušky šípkové, který jediný z osmi vzešlých semenáčů rázovitý lupen i povahu jeřábu oškeruše podržel a proto zasazen i dále ošetřován byl; ostatní semenáče byly více nebo méně pravým pláňatům hruškovým podobny, a proto nebylo si jich všímáno.
Semenáč ten vzrostl v dosti mohutný, sedm metrů vysoký strom, nekvetl po celý ten čas, až teprve v roce 1877 zpozoroval jsem na jaře několik okolíků květu a ku své radosti později as 40 plodů.
Avšak jak překvapující byl rozdíl mezi nyní docílenými a původními plody. Chuť připomíná hrušku šípkovou, taktéž i barva a rázovitá náchylnost k pukání pokožky kolmým směrem se shodují; vyniká však nad původní tím, že jest 8 až l0kráte větší a velmi šťavnatá. Tvar plodu toho není hruškovitý, spíše podobá se zploštělému jablku, nebo ještě více cibuli a dle tvaru této čerpal jsem také název „bulbi-formis." Zralé ovoce není jako šípková hruštička moučnaté, nýbrž šťavnaté, skoro se rozplývající a dozrává v měsíci září. Jak u šípkovky, tak i zde nacházejí se málokdy zcela vyvinutá jádra, v nejlepším případě jen jediné, jež více podobá se jádru oškeruše než hrušky.
Jak z předeslaného patrno, jedná se zde více o strom okrasný, do parku se hodící, honosící se zvláštní tmavou zelení, která při větru v šedou se mění. Později pak v létě, když krásně zbarvené plody v celých chomáčích dozrávají, zvyšují rázovitost a zvláštnost jeho, mimo to ale výborně chutnají, tak že kdo je jednou poznal, nechce jich postrádati a rád vykáže jim místo i v sadě ovocném. K sázení ve větším počtu se arciť nehodí, má ale tu neocenitelnou vlastnost, že nezmrzá a spokojí se s nejskrovnější půdou, ať již jest to v nížinách, či vysoko v pohoří, jak tomu zpráva z Českomoravské vysočiny nasvědčuje. Plodnost začíná pozdě, až když strom odroste, v 10. - 12. roce po zasazení, pak ale bývá ob rok dosti hojná. Na hruškovou pláňku šlechtěná vzrůstá rychle vzhůru, rozvětvuje se řídce a téměř v pravém úhlu, čímž vzniká jaksi nesouměrná, přibližně jehlancovitá, vysoká koruna. Letorosty narůstají dlouhé, ponejvíce rovné, ke konci málo ztenčené a baňatým poupětem ukončené, celé špinavou plstí pokryté, po otření poněkud lesklé, nahnědle zelenavé, na slunci více hnědé a dílem jakoby postříbřené a vyvstalými tečkami nenápadně, dosti hojně pokryté.
Veliká oka s tupou, jakoby roztřepenou špičkou, jsou světle hnědě neb červenavě šupinatá, přilehlá, na patkách dle vývinu oka silně vydutých s třemi žebry, která se hluboko táhnou a letorost, zvláště k jeho konci, hranatějí. Dvouleté dřevo má barvu olova. Na jaře při rašení jest strom zcela šedivý, později, když listy se více vyvinuly, zezelená. Úplně vyvinuté listy jsou veliké, více jabloňovým podobné, přiokrouhlé či lépe opak věj čité s krátkou špičkou aneb eliptické na obě strany stejně zakončené, na šíř lehce prohnuté, silné, však měkké, velmi tmavě zelené, na rub šedivé, tak jako lehce svraštělé a mají okraj hrubě pilovitý na krátkých plstnatých řapících. Příplodní bývají o něco větší.
Květová poupata, jichž jen spoře se vyvinuje, bývají veliká, baňatá, tupě špičatá, s nepřiléhavými, hnědými, dílem i šedými šupinami.
Z těchto vykvétá hojně velkých, z bílých plátků dosti hustě složených a růžovými tyčinkami zdobených květů, které nelibě páchnou.
Plody visí v celých chomáčích a nabývají velikosti a tvaru obrazem znázorněného vážíce 55—60 g.

image001.jpg (12.73 KiB) Zobrazeno 10207 krát

Tatarova hruška v průřezu.

Kalich, z uštů nepravidelně postavených a šedých složený, bývá polozavřený a vězí v nehluboké, široké, pěkně drobně žebernaté jamce; také přes plod táhnou se nepatrná žebérka, též i mělké rýhy, jak asi u sliv bývá.
Dlouhá, dřevnatá, lehce zakřivená stopka bývá zelená a rzivě tečkovaná, přechází kroužkovitě zcela náhle v plod, často bývá i hrbolkem na stranu přimáčknuta, také i v širokou, mělkou jamku vtlačena.
Místem jemňounce rezem zdrsnělá, jinak hladká slupka málo se leskne a jest zelenavě, na způsob vosku do zlatová žlutá, strana sluncem ožehlá jest rudě, jako kroužkovitě neb mramorované začervenalá; červeň ta se pak tečkovitě rozptyluje; sem tam, na některých plodech více, na jiných méně, jest roztroušena jemná, drobounká rez, která bývá kol kalicha pěkně kruhovitě a čárkovitě seskupena. Zelenavě rzivé hrubší tečky roztroušeny jsou dosti hustě po celém plodu a bývají na sluneční straně rudě ovroubeny. Do zlatová žlutá, velmi jemná dužnina jest máslovitá, hojně šťavnatá a vyniká čistě sladkou, libě kořenitou, velmi dobrou chutí.
Jemnou zrninou obklopený jaderník má osu plnou a často jen čtyři pouzdra, ve kterýchž se pouze nevyvinutá jádra nalézají.
Uzrává první dny září, často i poslední dny srpna. Jakmile dozraje, musí se otrhati, jinak z ní zanechají vosy jen pouhé slupky.
Jest k jídlu výborná a v cukru zavařena pravou pochoutkou.
Mimo uvedený již popis v časopise Českých zahradníků není o ní nikde nic psáno.